Fobie

25. dubna 2014 v 16:38 | rozbitá Viky |  Sbírka: tisíce pádů lásky
Spíš?
Ne.
Já taky ne…

Černé nebe
plné prázdnoty,
když tu ležím vedle tebe
ve strachu z nahoty.

Duševní,
nikoli fyzické.
Odkud to pramení?
Z podstaty lidské?

Miluj mě,
či mne zabij
a nech krvácet v Alenčině domě,
a celou noc propij.

Za obranými valy
srdce srdcové královny sedím.
Tam, kde růže plakaly,
tě z duše nenávidím.

Spíš?
Ne.
Já už jo…
 

Absence, omluva a odpovědi

24. dubna 2014 v 21:23 | rozbitá Viky |  svět rozbité Viky
Je to čtrnáct dní, co jsem publikovala poslední článek a už jsem si říkala, že bych s blogem asi skončila. Ale pak jsem se o týdnu na svojí stránku znova podívala a Vaše komentáře mě zas vtáhly zpátky. Obvzlášť pak ten, který napsala Sebian a ten od Jessie.
Jessie, taky by mne zajímalo, zda někdy něco vydám. Momentálně mám rozpracovanou prózu, kterou bych možná jednou ráda publikovala a už jsem i přemýšlela nad vydáním sbírky. Obávám se však, že to v horizontu následujících +-3 let není moc možné, jelikož finance a jelikož máma nechce dovolit. Každopádně kdyby se něco ohledně tohoto tématu dělo, hodím to rozhodně sem na blog.
Jinak zítra odpoledne Vám sem hodím jednu básničku napsanou dneska na hodině biologie :D
Díky, že jste mi pomohli zůstat... Ani netušíte, jak moc jsem Vám všem vděčná, že si na mou malou prózu či poezii najdete trochu času :D

KontroVerze

13. dubna 2014 v 10:05 | rozbitá Viky |  mé poetické já
Po delš dobĕ (omlouvám se) zase tady. Je mi moc líto, že jsem tu nebyla, ale má můza ležela na nemocničním lůžku a až dnes se mi ji podařilo resuscitovat :)

Stopy rukou ve snĕhu
krvavé
šedé perly
poztrácené za bĕhu
špinavé.

Jen nadechneš se...
Dĕvko!
Odpočívej v pokoji
na stříbrném podnose
lásko.

Odcházej potichu
zašeptá,
a pak se s hlukem
do svĕta hříchu
vydá.



 


Pořád čekám

3. dubna 2014 v 22:51 | rozbitá Viky
Moc s omlouvám, že jsem byla zas neaktivní, ale mám teď strašně moc práce do školy a tak, vím že jsem to slibovala už minule, ale přísahám, že od soboty budu KAŽDÝ DEN obíhat a psát články :D
A mám tu pro Vás svou první pořádnou lepší povídku, která vznikla už skoro před dvěma lety, tak si ji snad užijete :D


Seděla jsem na zelené trávě mezi barevnými květy. Už tak dlouho jsem ho neviděla, nemohla jsem se dočkat, až ho zase spatřím, jak se vrací z války. V posledním dopise psal, že se sejdeme tady, ale měl tu být už před hodinou. Každou chvíli jsem zvedala hlavu od věnečku ze žlutých kvítků, co jsem držela v rukou. Pokaždé jsem ale jen smutně vzdychla a připletla další pampelišku. Sem tam už jsem se připravovala vyskočit na nohy, když se na mě přišla podívat nějaká zvědavá srnka, jejíž hlava se objevila mezi stromy obklopujícími louku.
Začínalo se ochlazovat, nebe se barvilo do stále tmavší a tmavší modré, ptáci pomalu utichali, jak se ukládali ke spánku. Ve svém zorném poli jsem spatřila pár světlušek, které nejdříve poletovaly sem a tam, ale pak se žlutozelená světélka usadila v trávě. Já se ale nechystala odejít. Místo toho jsem si lehla do pohodlné postýlky z trávy, v prstech stále svírajíc rozpracovaný věneček, který už teď byl dlouhý několik metrů, a zavřela oči. Překvapilo mě, jak rychle jsem odplula do říše, kde jsem po jeho boku kráčela při západu slunce po pláži, usmívala se a byla šťastná.
Z toho dokonalého světa mě vytrhl křik ranních pěvců koncertujících v korunách vysokých jehličnanů. Chvíli to trvalo, než si mé oči přivykly jasnému slunečnímu světlu. Zvedla jsem se a protáhla si ztuhlé končetiny. Udivilo mě, jak jsem se cítila odpočatá. Vzala jsem do rukou konec řetězu spletených květin, který jsem v noci upustila, a pokračovala v práci. I když mi to určitě nemohlo pomoci ho sem přivolat nebo alespoň zjistit, kde je mu konec, uklidňovalo mě to.
Ani po několika dnech marného čekání jsem neodcházela. Prostě jsem se nechtěla navrátit do normálního života. Les jsem měla dobře prozkoumaný díky procházkám s rodiči, kteří mě, když jsem byla malá, každou neděli brávali na piknik k nedaleké řece. Z louky to bylo ke zdroji vody jen několik minut cesty. Naučila jsem se i obstarávat si jídlo: ovoce, houby, malá lesní zvířata, která se chytila do pastí, které jsem zkoušela nastražit na březích vodního toku…
Připadalo mi, že opustit to místo by znamenalo úplně to vzdát. A to já udělat nechtěla. Ještě pořád ve mně přežívala naděje, že jednoho dne ho uvidím přicházet do mého nového domova. Čekala jsem tam na něj tak dlouho…

…a pořád čekám.

Dialog srdce

24. března 2014 v 15:42 | rozbitá Viky |  mé poetické já
Ano, konečně zas přidávám prózu. Mám teď takové básnické období, tak to snad chápete. Tato povídka už je sice stará nějaký ten pátek, ale je to jedna z nejlepších, jaké mám. Tak si ji užijte. Zároveň bych se chtěla omluvit za svou víkendovou neaktivitu, ale já jsem v sobotu i neděli většinou v jednom fofru, mám hodně tréninků a taky ještě tanenční (ty už naštěstí budou brzy končit :D). Snad Vám to v týdnu vynahradím :)

Bloumám ulicemi města. Nemám žádný cíl, jdu prostě tam, kam mě nohy zanesou. Zem pokrývá několikacentimetrová vrstva sněhu, ve které se podrážky mých bot utápí jako já v myšlenkách. Zrovna, když míjím jednu z pouličních lamp, světlo v ní zabliká a zhasne. Jaká to metafora k životu! Až teď si uvědomuji, jak často zhasínají lidské životy. Až teď když jsem si tím prošla. Když jsem si prožila svou vlastní smrt.
Ale já nezemřela. Já nebyla ten, kdo skončil s kulkou v hrudi. Mám však pocit, jako by část mého srdce v tom okamžiku přestala tlouct spolu s tím jeho. A teď se snaží i ten zbytek, co se ještě udržuje při životě, svést ke skonání. Je tu ale jedna část volající po životě, která křičí, abych to nevzdávala.
Já stojím mezi nimi a snažím se nějak udržet pohromadě, na nohou a silná. Nesmím to vzdát, i když ten nejdůležitější důvod pro život mi odešel, mám ještě další. Na ty se teď musím soustředit.
Od krvavého neštěstí uplynuly už měsíce, ale já mám stále pocit, jako by se to událo před několika minutami. Pořád to tak moc bolí. Občas se musím držet, abych se nevrhla dolů do propasti za ním. Abych neuhasila jednou provždy veškerou bolest.
Nakonec se mi však pokaždé podaří vytrvat a nenechat se zlomit tou částí srdce, která mi radí, ať se zabiju. A tak se dál brodím rozbředlým sněhem a jakoby vzdáleně poslouchám dialog svého zlomeného srdce. Ano, vzdáleně...

…protože já už se rozhodla!

Pověz...

21. března 2014 v 20:17 | rozbitá Viky |  Sbírka: tisíce pádů lásky
Tuhle báseň jsem napsala ve čtvrtek při hodině dějepisu :D vůbec to s tím sice neouvisí, ale proč to sem nenapsat, žejo :D Je to vlastně dialog mezi klukem a holkou. Kdo uhádne, o co mezi nimi jde? :D

Pověz, jaké to je,
vidět slunce nad obzorem
když srdce to nerozbije
nejbolestivějším způsobem.
Jaké to je?

Pověz, jaké to je,
bloumat prázdnou nocí
když oběšenec tě sleduje
plazící se za pomocí.
Jaké to je?

Pověz, jaké to je,
topit můry i motýly.
Po nebi měsíc nepluje,
tví kati by ho zabili.
Jaké to je?

Pověz, jaké to je,
střílet otrávené šípy
do diamantové zbroje
a špinit svou krví si drápy.
Jaké to je?

Pověz, jaké to je,
shodit uschlou pomněnku
do zuřivého příboje
nemyslet na její domněnku.
Jaké to je?

Pověz, jaké to je,
neplakat Afroditu
tiše proklínaje
až do slunovratu.
Jaké to je?

Pověz, jaké to je,
tonout v světle slunečním
umírat uprostřed boje
se záchvatem srdečním.
Jaké to je?

Pověz, jaké to je,
bez štěstí žít
oheň svíčky opatrovaje
a nechat se žalem pozřít.

…neříkej, jaké to je!

Třpyt

20. března 2014 v 15:22 | rozbitá Viky |  Sbírka: tisíce pádů lásky
Jazyky plamenů pohlcují
srdce padlého anděla
zamrzlé časovým posunem.
Rty popraskané spalují
nevědíc si rady se zlomem
…co by princezna dělala?

Držet třpyt od duše
ať už ze strachu či prevence,
nebo vzplanout s jiskrou,
co neplíží se vůbec tiše?
Bloumat nocí dlouhou
není otázka demence.

Vydechovat mýdlové bubliny
pro polibek na dobrou noc
věnovaný nečitelné knize
s pohledem na hodiny
rozeznávajíc krajní meze,
ve kterých nemá oheň moc.

Lapač snů

19. března 2014 v 17:55 | rozbitá Viky |  mé poetické já
Určitě nejsem jediná, komu nad postelí visí taková… možná maličko kýčovitá indiánská ozdůbka. A jednou, když jsem v noci nemohla usnout, jsem se na ni tak dívala a říkala si, jaké sny vlastně lapá? Protože, co kdyby to nebyly jen noční můry, ale i ty krásné sny? Koneckonců se to jmenuje lapač snů, ne nočních můr. A když se tak zamýšlím nad slovem sny, tak si říkám, že tento pojem nedefinuje jen to, co se nám zdá v noci, ale i naše přání či cíle. A tak mě napadlo napsat následující povídku.


Co je to láska?

19. března 2014 v 16:39 | rozbitá Viky |  Sbírka: tisíce pádů lásky
Láska je štěstí,
když tedy běží správně.
Kouzelná jak v hlavě dětí,
co ještě nemyslí pádně.

Láska je bolest,
tisíce šípů do srdce
útočících na protest
hadrové panence.

Láska je sen,
opar zamlžující vnímání
a vlastně paradox jen,
jelikož brání ve spaní.

Láska je otrokář
co škrtá sirkama
jak mého srdce lhář
se špinavýma rukama.

Láska je klenot,
kýčovitý šperk zkorodovaný
co mi hrál do not
Shakespeare parodovaný.

Vítejte ve světě rozbité Viky

18. března 2014 v 20:29 | rozbitá Viky |  svět rozbité Viky
Takže, rozbitá Viky, to budu asi já.
Ve skutečnosti se nejmenuju Viktorie, nýbrž Lucie, ale vždycky jsem se na Viktorii cítila (a Lucie je taky strašně mainstreem :D). Stejně jako jsem se cítila na zrzku, i když jsem bruneta s blonďatými melíry. Možná to zní příšerně uhozeně, ale já to tak prostě mám. Je mi šestnáct, i když podle vzhledu i psychiky byste mi asi tipovali o maličko víc a bydlím v Praze stověžaté.

Něco k mé povaze... no musím se jako první zmínit o tom, že jsem velice impulzivní. A to jak v negativním, tak pozitivním slova smyslu (pokud vůbec nějaký pozitivní existuje). A, i když se snažím být nekonfliktní, když mě něco naštve, vyletím jak čertík z krabičky. Podle testu temperamentu jsem cholerik. Ale co mám na sobě ráda je má empatie, myslím totiž, že dokážu dostatečně naslýchat a vžít se do druhých. Ta nejdůležitější věc, kterou musím zmínit a přidat jí patřičný význam je fakt, že žiji s hlavou v oblacích a věřím na zázraky. Protože, jak řekl Walt Disney, If you can dream it, you can do it! I když to někdy nejde, snažím se brát svět optimisticky. Smát se, milovat sama sebe, i když perfektní opravdu nejsem, a milovat život. Ano, takoví lidé můžou být od přírody, nemusí jet na drogách! A i když jsem taková, občas také přidávám nějaké ty depresivní povídky, či básně.

Co se týče toho optimistického světa, svěřím se vám ještě s jednou věcí, a to je to, že jsem nejspíš bipolární. Možná to tak není a je to jen můj dojem, jenže jsme o tom i nedávno mluvili na psychologii a připadalo mi to, jako by profesor popisoval mě... někdy se nesnáším a nemám chuť dělat nic, jindy zas plánuji do budoucna a miluji život. Tudíž nejspíš budou některé mé články dost odlišné od toho optimistického co jsem uvedla dřív.

Tohle není má první zkušenost s blogem, je to vlastně už můj pátý blog. Když mi bylo deset, začínala jsem s blogem o Disneyho seriálech, pak jsem měla další, a to během období posedlosti Martinem Harichem, potřetí už jsem byla maličko kreativnější, blog se jmenoval my crazy stories a přidávala jsem tam různé povídky a úvahy. No a napočtvrté jsem se zaměřila na hubnutí které… no nebylo úplně vždycky zdravé. A napopáté to zkouším jako rozbitá Viky. Budu přidávat povídky, básničky, úvahy, fejetony, ale třeba i nějaké mé vnitřní dialogy či monology.

Co se týče mých zájmů bych uvedla krasobruslení, ale co vás, co toto čtete, bude asi zajímat víc, je psaní a čtení. Můj oblíbený autor je chladnokrevný vrah mých oblíbených postav John Green, mám ráda také Veronicu Roth a Suzanne Collins se stejným titulem, pěkně píše i Rick Riordan a samozřejmě nesmím opomenout zlatou Rowlingovou. Z té klasičtější literatury si asi nejraděj přečtu něco o řecké mytologii (a může za to převážně Percy Jackson), nebo prokleté básníky, třeba Villona.

To by asi bylo tak všechno, vítejte ve světě rozbité Viky! :D

Kam dál