Březen 2014

Dialog srdce

24. března 2014 v 15:42 | rozbitá Viky |  mé poetické já
Ano, konečně zas přidávám prózu. Mám teď takové básnické období, tak to snad chápete. Tato povídka už je sice stará nějaký ten pátek, ale je to jedna z nejlepších, jaké mám. Tak si ji užijte. Zároveň bych se chtěla omluvit za svou víkendovou neaktivitu, ale já jsem v sobotu i neděli většinou v jednom fofru, mám hodně tréninků a taky ještě tanenční (ty už naštěstí budou brzy končit :D). Snad Vám to v týdnu vynahradím :)

Bloumám ulicemi města. Nemám žádný cíl, jdu prostě tam, kam mě nohy zanesou. Zem pokrývá několikacentimetrová vrstva sněhu, ve které se podrážky mých bot utápí jako já v myšlenkách. Zrovna, když míjím jednu z pouličních lamp, světlo v ní zabliká a zhasne. Jaká to metafora k životu! Až teď si uvědomuji, jak často zhasínají lidské životy. Až teď když jsem si tím prošla. Když jsem si prožila svou vlastní smrt.
Ale já nezemřela. Já nebyla ten, kdo skončil s kulkou v hrudi. Mám však pocit, jako by část mého srdce v tom okamžiku přestala tlouct spolu s tím jeho. A teď se snaží i ten zbytek, co se ještě udržuje při životě, svést ke skonání. Je tu ale jedna část volající po životě, která křičí, abych to nevzdávala.
Já stojím mezi nimi a snažím se nějak udržet pohromadě, na nohou a silná. Nesmím to vzdát, i když ten nejdůležitější důvod pro život mi odešel, mám ještě další. Na ty se teď musím soustředit.
Od krvavého neštěstí uplynuly už měsíce, ale já mám stále pocit, jako by se to událo před několika minutami. Pořád to tak moc bolí. Občas se musím držet, abych se nevrhla dolů do propasti za ním. Abych neuhasila jednou provždy veškerou bolest.
Nakonec se mi však pokaždé podaří vytrvat a nenechat se zlomit tou částí srdce, která mi radí, ať se zabiju. A tak se dál brodím rozbředlým sněhem a jakoby vzdáleně poslouchám dialog svého zlomeného srdce. Ano, vzdáleně...

…protože já už se rozhodla!

Pověz...

21. března 2014 v 20:17 | rozbitá Viky |  Sbírka: tisíce pádů lásky
Tuhle báseň jsem napsala ve čtvrtek při hodině dějepisu :D vůbec to s tím sice neouvisí, ale proč to sem nenapsat, žejo :D Je to vlastně dialog mezi klukem a holkou. Kdo uhádne, o co mezi nimi jde? :D

Pověz, jaké to je,
vidět slunce nad obzorem
když srdce to nerozbije
nejbolestivějším způsobem.
Jaké to je?

Pověz, jaké to je,
bloumat prázdnou nocí
když oběšenec tě sleduje
plazící se za pomocí.
Jaké to je?

Pověz, jaké to je,
topit můry i motýly.
Po nebi měsíc nepluje,
tví kati by ho zabili.
Jaké to je?

Pověz, jaké to je,
střílet otrávené šípy
do diamantové zbroje
a špinit svou krví si drápy.
Jaké to je?

Pověz, jaké to je,
shodit uschlou pomněnku
do zuřivého příboje
nemyslet na její domněnku.
Jaké to je?

Pověz, jaké to je,
neplakat Afroditu
tiše proklínaje
až do slunovratu.
Jaké to je?

Pověz, jaké to je,
tonout v světle slunečním
umírat uprostřed boje
se záchvatem srdečním.
Jaké to je?

Pověz, jaké to je,
bez štěstí žít
oheň svíčky opatrovaje
a nechat se žalem pozřít.

…neříkej, jaké to je!

Třpyt

20. března 2014 v 15:22 | rozbitá Viky |  Sbírka: tisíce pádů lásky
Jazyky plamenů pohlcují
srdce padlého anděla
zamrzlé časovým posunem.
Rty popraskané spalují
nevědíc si rady se zlomem
…co by princezna dělala?

Držet třpyt od duše
ať už ze strachu či prevence,
nebo vzplanout s jiskrou,
co neplíží se vůbec tiše?
Bloumat nocí dlouhou
není otázka demence.

Vydechovat mýdlové bubliny
pro polibek na dobrou noc
věnovaný nečitelné knize
s pohledem na hodiny
rozeznávajíc krajní meze,
ve kterých nemá oheň moc.

Lapač snů

19. března 2014 v 17:55 | rozbitá Viky |  mé poetické já
Určitě nejsem jediná, komu nad postelí visí taková… možná maličko kýčovitá indiánská ozdůbka. A jednou, když jsem v noci nemohla usnout, jsem se na ni tak dívala a říkala si, jaké sny vlastně lapá? Protože, co kdyby to nebyly jen noční můry, ale i ty krásné sny? Koneckonců se to jmenuje lapač snů, ne nočních můr. A když se tak zamýšlím nad slovem sny, tak si říkám, že tento pojem nedefinuje jen to, co se nám zdá v noci, ale i naše přání či cíle. A tak mě napadlo napsat následující povídku.


Co je to láska?

19. března 2014 v 16:39 | rozbitá Viky |  Sbírka: tisíce pádů lásky
Láska je štěstí,
když tedy běží správně.
Kouzelná jak v hlavě dětí,
co ještě nemyslí pádně.

Láska je bolest,
tisíce šípů do srdce
útočících na protest
hadrové panence.

Láska je sen,
opar zamlžující vnímání
a vlastně paradox jen,
jelikož brání ve spaní.

Láska je otrokář
co škrtá sirkama
jak mého srdce lhář
se špinavýma rukama.

Láska je klenot,
kýčovitý šperk zkorodovaný
co mi hrál do not
Shakespeare parodovaný.

Vítejte ve světě rozbité Viky

18. března 2014 v 20:29 | rozbitá Viky |  svět rozbité Viky
Takže, rozbitá Viky, to budu asi já.
Ve skutečnosti se nejmenuju Viktorie, nýbrž Lucie, ale vždycky jsem se na Viktorii cítila (a Lucie je taky strašně mainstreem :D). Stejně jako jsem se cítila na zrzku, i když jsem bruneta s blonďatými melíry. Možná to zní příšerně uhozeně, ale já to tak prostě mám. Je mi šestnáct, i když podle vzhledu i psychiky byste mi asi tipovali o maličko víc a bydlím v Praze stověžaté.

Něco k mé povaze... no musím se jako první zmínit o tom, že jsem velice impulzivní. A to jak v negativním, tak pozitivním slova smyslu (pokud vůbec nějaký pozitivní existuje). A, i když se snažím být nekonfliktní, když mě něco naštve, vyletím jak čertík z krabičky. Podle testu temperamentu jsem cholerik. Ale co mám na sobě ráda je má empatie, myslím totiž, že dokážu dostatečně naslýchat a vžít se do druhých. Ta nejdůležitější věc, kterou musím zmínit a přidat jí patřičný význam je fakt, že žiji s hlavou v oblacích a věřím na zázraky. Protože, jak řekl Walt Disney, If you can dream it, you can do it! I když to někdy nejde, snažím se brát svět optimisticky. Smát se, milovat sama sebe, i když perfektní opravdu nejsem, a milovat život. Ano, takoví lidé můžou být od přírody, nemusí jet na drogách! A i když jsem taková, občas také přidávám nějaké ty depresivní povídky, či básně.

Co se týče toho optimistického světa, svěřím se vám ještě s jednou věcí, a to je to, že jsem nejspíš bipolární. Možná to tak není a je to jen můj dojem, jenže jsme o tom i nedávno mluvili na psychologii a připadalo mi to, jako by profesor popisoval mě... někdy se nesnáším a nemám chuť dělat nic, jindy zas plánuji do budoucna a miluji život. Tudíž nejspíš budou některé mé články dost odlišné od toho optimistického co jsem uvedla dřív.

Tohle není má první zkušenost s blogem, je to vlastně už můj pátý blog. Když mi bylo deset, začínala jsem s blogem o Disneyho seriálech, pak jsem měla další, a to během období posedlosti Martinem Harichem, potřetí už jsem byla maličko kreativnější, blog se jmenoval my crazy stories a přidávala jsem tam různé povídky a úvahy. No a napočtvrté jsem se zaměřila na hubnutí které… no nebylo úplně vždycky zdravé. A napopáté to zkouším jako rozbitá Viky. Budu přidávat povídky, básničky, úvahy, fejetony, ale třeba i nějaké mé vnitřní dialogy či monology.

Co se týče mých zájmů bych uvedla krasobruslení, ale co vás, co toto čtete, bude asi zajímat víc, je psaní a čtení. Můj oblíbený autor je chladnokrevný vrah mých oblíbených postav John Green, mám ráda také Veronicu Roth a Suzanne Collins se stejným titulem, pěkně píše i Rick Riordan a samozřejmě nesmím opomenout zlatou Rowlingovou. Z té klasičtější literatury si asi nejraděj přečtu něco o řecké mytologii (a může za to převážně Percy Jackson), nebo prokleté básníky, třeba Villona.

To by asi bylo tak všechno, vítejte ve světě rozbité Viky! :D