Duben 2014

Fobie

25. dubna 2014 v 16:38 | rozbitá Viky |  Sbírka: tisíce pádů lásky
Spíš?
Ne.
Já taky ne…

Černé nebe
plné prázdnoty,
když tu ležím vedle tebe
ve strachu z nahoty.

Duševní,
nikoli fyzické.
Odkud to pramení?
Z podstaty lidské?

Miluj mě,
či mne zabij
a nech krvácet v Alenčině domě,
a celou noc propij.

Za obranými valy
srdce srdcové královny sedím.
Tam, kde růže plakaly,
tě z duše nenávidím.

Spíš?
Ne.
Já už jo…

Absence, omluva a odpovědi

24. dubna 2014 v 21:23 | rozbitá Viky |  svět rozbité Viky
Je to čtrnáct dní, co jsem publikovala poslední článek a už jsem si říkala, že bych s blogem asi skončila. Ale pak jsem se o týdnu na svojí stránku znova podívala a Vaše komentáře mě zas vtáhly zpátky. Obvzlášť pak ten, který napsala Sebian a ten od Jessie.
Jessie, taky by mne zajímalo, zda někdy něco vydám. Momentálně mám rozpracovanou prózu, kterou bych možná jednou ráda publikovala a už jsem i přemýšlela nad vydáním sbírky. Obávám se však, že to v horizontu následujících +-3 let není moc možné, jelikož finance a jelikož máma nechce dovolit. Každopádně kdyby se něco ohledně tohoto tématu dělo, hodím to rozhodně sem na blog.
Jinak zítra odpoledne Vám sem hodím jednu básničku napsanou dneska na hodině biologie :D
Díky, že jste mi pomohli zůstat... Ani netušíte, jak moc jsem Vám všem vděčná, že si na mou malou prózu či poezii najdete trochu času :D

KontroVerze

13. dubna 2014 v 10:05 | rozbitá Viky |  mé poetické já
Po delš dobĕ (omlouvám se) zase tady. Je mi moc líto, že jsem tu nebyla, ale má můza ležela na nemocničním lůžku a až dnes se mi ji podařilo resuscitovat :)

Stopy rukou ve snĕhu
krvavé
šedé perly
poztrácené za bĕhu
špinavé.

Jen nadechneš se...
Dĕvko!
Odpočívej v pokoji
na stříbrném podnose
lásko.

Odcházej potichu
zašeptá,
a pak se s hlukem
do svĕta hříchu
vydá.




Pořád čekám

3. dubna 2014 v 22:51 | rozbitá Viky
Moc s omlouvám, že jsem byla zas neaktivní, ale mám teď strašně moc práce do školy a tak, vím že jsem to slibovala už minule, ale přísahám, že od soboty budu KAŽDÝ DEN obíhat a psát články :D
A mám tu pro Vás svou první pořádnou lepší povídku, která vznikla už skoro před dvěma lety, tak si ji snad užijete :D


Seděla jsem na zelené trávě mezi barevnými květy. Už tak dlouho jsem ho neviděla, nemohla jsem se dočkat, až ho zase spatřím, jak se vrací z války. V posledním dopise psal, že se sejdeme tady, ale měl tu být už před hodinou. Každou chvíli jsem zvedala hlavu od věnečku ze žlutých kvítků, co jsem držela v rukou. Pokaždé jsem ale jen smutně vzdychla a připletla další pampelišku. Sem tam už jsem se připravovala vyskočit na nohy, když se na mě přišla podívat nějaká zvědavá srnka, jejíž hlava se objevila mezi stromy obklopujícími louku.
Začínalo se ochlazovat, nebe se barvilo do stále tmavší a tmavší modré, ptáci pomalu utichali, jak se ukládali ke spánku. Ve svém zorném poli jsem spatřila pár světlušek, které nejdříve poletovaly sem a tam, ale pak se žlutozelená světélka usadila v trávě. Já se ale nechystala odejít. Místo toho jsem si lehla do pohodlné postýlky z trávy, v prstech stále svírajíc rozpracovaný věneček, který už teď byl dlouhý několik metrů, a zavřela oči. Překvapilo mě, jak rychle jsem odplula do říše, kde jsem po jeho boku kráčela při západu slunce po pláži, usmívala se a byla šťastná.
Z toho dokonalého světa mě vytrhl křik ranních pěvců koncertujících v korunách vysokých jehličnanů. Chvíli to trvalo, než si mé oči přivykly jasnému slunečnímu světlu. Zvedla jsem se a protáhla si ztuhlé končetiny. Udivilo mě, jak jsem se cítila odpočatá. Vzala jsem do rukou konec řetězu spletených květin, který jsem v noci upustila, a pokračovala v práci. I když mi to určitě nemohlo pomoci ho sem přivolat nebo alespoň zjistit, kde je mu konec, uklidňovalo mě to.
Ani po několika dnech marného čekání jsem neodcházela. Prostě jsem se nechtěla navrátit do normálního života. Les jsem měla dobře prozkoumaný díky procházkám s rodiči, kteří mě, když jsem byla malá, každou neděli brávali na piknik k nedaleké řece. Z louky to bylo ke zdroji vody jen několik minut cesty. Naučila jsem se i obstarávat si jídlo: ovoce, houby, malá lesní zvířata, která se chytila do pastí, které jsem zkoušela nastražit na březích vodního toku…
Připadalo mi, že opustit to místo by znamenalo úplně to vzdát. A to já udělat nechtěla. Ještě pořád ve mně přežívala naděje, že jednoho dne ho uvidím přicházet do mého nového domova. Čekala jsem tam na něj tak dlouho…

…a pořád čekám.