Pořád čekám

3. dubna 2014 v 22:51 | rozbitá Viky
Moc s omlouvám, že jsem byla zas neaktivní, ale mám teď strašně moc práce do školy a tak, vím že jsem to slibovala už minule, ale přísahám, že od soboty budu KAŽDÝ DEN obíhat a psát články :D
A mám tu pro Vás svou první pořádnou lepší povídku, která vznikla už skoro před dvěma lety, tak si ji snad užijete :D


Seděla jsem na zelené trávě mezi barevnými květy. Už tak dlouho jsem ho neviděla, nemohla jsem se dočkat, až ho zase spatřím, jak se vrací z války. V posledním dopise psal, že se sejdeme tady, ale měl tu být už před hodinou. Každou chvíli jsem zvedala hlavu od věnečku ze žlutých kvítků, co jsem držela v rukou. Pokaždé jsem ale jen smutně vzdychla a připletla další pampelišku. Sem tam už jsem se připravovala vyskočit na nohy, když se na mě přišla podívat nějaká zvědavá srnka, jejíž hlava se objevila mezi stromy obklopujícími louku.
Začínalo se ochlazovat, nebe se barvilo do stále tmavší a tmavší modré, ptáci pomalu utichali, jak se ukládali ke spánku. Ve svém zorném poli jsem spatřila pár světlušek, které nejdříve poletovaly sem a tam, ale pak se žlutozelená světélka usadila v trávě. Já se ale nechystala odejít. Místo toho jsem si lehla do pohodlné postýlky z trávy, v prstech stále svírajíc rozpracovaný věneček, který už teď byl dlouhý několik metrů, a zavřela oči. Překvapilo mě, jak rychle jsem odplula do říše, kde jsem po jeho boku kráčela při západu slunce po pláži, usmívala se a byla šťastná.
Z toho dokonalého světa mě vytrhl křik ranních pěvců koncertujících v korunách vysokých jehličnanů. Chvíli to trvalo, než si mé oči přivykly jasnému slunečnímu světlu. Zvedla jsem se a protáhla si ztuhlé končetiny. Udivilo mě, jak jsem se cítila odpočatá. Vzala jsem do rukou konec řetězu spletených květin, který jsem v noci upustila, a pokračovala v práci. I když mi to určitě nemohlo pomoci ho sem přivolat nebo alespoň zjistit, kde je mu konec, uklidňovalo mě to.
Ani po několika dnech marného čekání jsem neodcházela. Prostě jsem se nechtěla navrátit do normálního života. Les jsem měla dobře prozkoumaný díky procházkám s rodiči, kteří mě, když jsem byla malá, každou neděli brávali na piknik k nedaleké řece. Z louky to bylo ke zdroji vody jen několik minut cesty. Naučila jsem se i obstarávat si jídlo: ovoce, houby, malá lesní zvířata, která se chytila do pastí, které jsem zkoušela nastražit na březích vodního toku…
Připadalo mi, že opustit to místo by znamenalo úplně to vzdát. A to já udělat nechtěla. Ještě pořád ve mně přežívala naděje, že jednoho dne ho uvidím přicházet do mého nového domova. Čekala jsem tam na něj tak dlouho…

…a pořád čekám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sebian Sebian | Web | 5. dubna 2014 v 23:49 | Reagovat

Buď v pohodě, taky nemám každý den čas na blog :)
A ten text :3 Moc se mi líbí!

2 silluety silluety | Web | 6. dubna 2014 v 10:00 | Reagovat

V pohodě :3 za chvíli to bude lepší. Uvidíš. Přece jenom je ted čtvrtletí a pak už bude konec šk. roku a zase nebude čas a budou to mít tak všechny blogerky a myslím si, že si nikdo nic nebude vyčítat a konečně se tvůj blog naplno rozjede :)
Jinak ten text je pěknej :)

3 Broskvička Broskvička | Web | 7. dubna 2014 v 15:11 | Reagovat

Pěkná povídka, úplně tě tam vidím( i když tě neznám) :)

4 Jessie Jessie | Web | 8. dubna 2014 v 15:35 | Reagovat

Chápu tě, taky teď nemám zrovna moc času, lépe řečeno skoro vůbec :/
Jak už jsem řekla několikrát, miluju čtení tvůch článků, povídek, básní a všeho a ikdyž všechno nekomentuju, ráda si to přečtu, píšeš tak krásně!

5 C. C. | Web | 12. dubna 2014 v 14:01 | Reagovat

Hlavne že aspoň občas si nájdeš čas a pridáš niečo :)
Super poviedka!! :3

Zmenila som si blog :) http://carolineett.blogspot.sk/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama